Směju se a nevím čemu

26. června 2012 v 19:55 | Danielle |  Deník

Směju se. Pořád. Je zvláštní to psát zvlášť když jsem posledních čtrnáct dnů ani nevěděla co to smích je. Ani nevím čemu. Prostě jsem šťastná. Šťastná? Asi ano. Já nevím, jak to člověk pozná?



Znáte ten pocit, kdy jste možná poznali někoho, koho jste měli celý život před očima, ale nevěnovali jste mu takovou pozornost, jakou by si zasluhoval? Nenechali jste ho nechat vám ukázat jaký je, nebo jste to nevnímali. Bylo vám to jedno. Měli jste svůj vlastní svět, do kterého ten člověk prostě nepasoval, protože tam už nebylo volné místo?

Tak přesně to se stalo mě, až na to, že jsem tu šanci dala a jsem za to ráda. Ne, není to žádný můj nový "objev". Můj princ už je jistě na cestě, jenže nejede na bílém koni ale na želvě a proto mu to trvá tak dlouho. Teď mluvím o jedné slečně. Znám ji už asi dva roky. Bavila jsem se s ní vždy, ale bylo to jen ve třídě. Vlastně si už nepamatuji, kdy přišel ten zlom, ale náš vztah se změnil. Zlepšil. Jsem moc ráda, že jsem vystoupila ze svého stínu a poznala ji. Myslím doopravdy poznala.

Nevím jestli je ona příčinou mé nálady. Možná to je vůně prázdnin nebo tím, že mi teď sluníčko svítí do očí tím krásným způsobem. Nebo je to možná tím, že jsem ráda za takové maličkosti, nad kterými by se normálně člověk ani nepozastavil. Každopádně jsem teď taková nějaká jiná. Rozzářenější, vysmátější, šťastnější. A nejlepší na tom je, že se mi líbí když taková jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama